Dolní Krč

Dolní Krč na rozdíl od té Horní dopadla velmi špatně. Při výstavbě Jižní spojky byla skoro celá zbořena a tak se dnes můžeme podívat jen na kapličku smutně stojící v prostoru bývalé návsi, zámek s částí parku a rybníky a několik málo domů. Bývalou ves tak dneska spíš připomínají jen názvy některých ulic, jako třeba Za Obecním Úřadem, kde najdeme jen malou sokolovnu i se sokolem na střeše (samozřejmě ne živým), nebo Na Staré Cestě, Nad Obcí I, Nad Obcí II a podobně.

Nejvýznamnější budovou Dolní Krče býval zámek připomínaný už v roce 1273. Zajímavostí je , že se jí podařilo dobýt Janu Žižkovi. Potom tvrz majitelé zanedbávali, až byla v době bitvy na Bílé Hoře už zcela pustá. V roce 1627 získal tvrz se dvorem řád obutých karmelitánů od sv. Havla, ti tady potom měli své vrchnostenské sídlo. V 19.století byla provedena přestavba ve stylu anglické novogotiky a zámek byl rozšířen v jižním křídle o velký sál. K zámku patřily i hospodářské budovy - dnes zbourané, zámecký park s rybníky a pivovarem a především rozsáhlé pozemky v okolí. Ty jeden z posledních majitelů statkář Welzl plánoval rozparcelovat na zahradní město rodinných domků. Z velkolepého projektu se však podařila zrealizovat jen malá část. V roce 1948 byl veškerý majetek Welzlovy rodiny znárodněn - ten pak její potomci dostali po restituci zpět. Zámek však prodali a dnes je z něj čtyřhvězdičkový hotel s názvem Chateau St. Havel jako reminiscencí na historii zámku.

Zámek svým vzezřením připomíná malou Hlubokou

Šafránka

Bývalá hospodářská usedlost Šafránka stojí na svahu Břevnova, na samotné horní hraně strahovské plošiny spadající do údolí Motolského potoka s překrásným panoramatickým výhledem na Motol a Košíře. Je zapsaná jako kulturní památka. V těchto místech byla doložena už ve 14. století vinice s  viničním domkem, která patřila malostranským měšťanům Divišům z Ejzíře. Současná usedlost však vznikla až na konci 18. století, první zmínka jména Šafránka se objevuje až v roce 1784. V polovině 19. století byl k obytné budově přistavěn hospodářský dvůr a v roce 1926 byla navíc přistavěna konírna. Téměř do konce 20. století sloužila Šafránka Státnímu statku hl. m. Prahy k zemědělské výrobě. Když zemědělci usedlost opustili, objekt začal chátrat, až nakonec na sklonku devadesátých let 20. století celá usedlost vyhořela. Měla však štěstí a v nedávné době byla zachráněna úpravou na luxusní rezidenční komplex podle projektu architekta Václava Lukase. Kéž by podobný osud citlivé rekonstrukce potkal i jiné nevyužité a chátrající historické objekty v Praze.

Vpravo obytná budova, vlevo objekt fitness obezděný opukovým zdivem

Vilová čtvrť na hradebních baštách

Víte, že někteří obyvatelé Prahy mají to privilegium, že jejich vila stojí přímo na hradbách? Jsou to ti šťastlivci, jejichž domovní adresa zní: Na Baště sv. Jiří, sv. Ludmily...

Ještě před první světovou válkou vzniká totiž v Praze jedinečný urbanistický celek, který se svým řešením blíží ideálu anglických garden cities - zahradních měst a to na Hradčanech  v okolí Písecké brány. Výjimečnost této unikátní vilové čtvrti je v tom, že při její výstavbě byl dovedně využit prostor barokní fortifikace královského hlavního města Prahy, které vzniklo v letech 1653 - 1730. Opevnění bylo zesíleno dvaceti baštami, pojmenovanými podle svatých patronů. Na levém břehu Vltavy se barokní opevnění nazývalo Mariánské hradby podle kaple Panny Marie Pomocné v šancích, která stála u Bruské brány. Po zrušení pražské pevnosti, ke kterému došlo po prohrané Prusko-rakouské válce v roce 1866, přežívaly bývalé barokní hradby již bez vojenského významu. Hradební pozemky byly pak postupně vykupovány a hradby bourány, ale v některých místech zůstaly jejich zbytky v parkové úpravě částečně zachovány.

Ulice Mariánské Hradby připomíná svým názvem bývalé barokní opevnění

Butovice

Jméno Butovice je odvozeno od osobního jména Buta. První písemná zmínka o Butovicích pochází obdobně jako u Jinonic ze zakládací listiny vyšehradské kapituly z roku 1088. Butovice mají vůbec svůj osud těsně spjatý se sousedními Jinonicemi, s nimiž byly spojeny v roce 1610, a kde sídlila správa celého rozsáhlého panství. Bylo tam i sídlo faráře, který působil v butovickém kostele sv. Vavřince. V polovině 19.století, v době vzniku samostatných obcí, byly připojeny k Jinonicím jako jejich osada. I když byly větší, měly kostel a  už od roku 1714 školu, zřízenou pod patronací Schwarzenberků, do nichž chodily i děti z Jinonic. A Jinoničtí spadali i pod zdejší faru, zřízenou ve stejné době jako škola. Ale nic naplat, sídlo panství bylo v Jinonicích a tak se Butovičtí staly občany Jinonic. Jak se později dovíme, Butovice mají mnohem starší historii než jejich "nadřízené" Jinonice.

Staré Jinonice

Jinonice se původně jmenovaly Ninonice a poprvé se objevují v zakládací listině vyšehradské kapituly už roku 1088. Majitelé se potom často střídali, až Jinonice koupil Albrecht Pfefferkorn z Ottopachu a přišel pro obec zlomový rok 1610, kdy je nový majitel spojil s vedlejšími Butovicemi. Obě vsi pak byly součástí jednoho panství a měly také společné osudy. Roku 1685 Jinonice přecházejí do rukou Schwarzenbergů, kterým patřil zdejší statek až do roku 1945.

Vršovická vodárna v Michli

Zdánlivý protimluv? Ale ne, město Vršovice se totiž na začátku 20.století rozhodlo vybudovat svůj vlastní vodovodní systém a k tomu potřebovalo vybudovat vodárnu i s vodárenskou věží. S Vinohrady se nedohodlo a samo nemělo žádný pořádný kopec, aby odtud mohla voda zdařile stékat samospádem dolů do Vršovic. Když to nešlo s Vinohrady, tak se dohodli s tehdy malou vsí Michle, protože ta měla skutečně pěkně vysoký kopec. K tomu asi navíc chtěli Vršovičtí Vinohrady trumfnout i samotnou věží, a tak si pozvali na její projekt ne jen tak ledajakého architekta, ale samotného Jana Kotěru. Ten navrhnul ve stylu geometrické moderny celý vodárenský areál, kde je kromě věže také obytný dům a budova strojovny. Komplex z červených režných cihel byl postaven v letech 1906-7 a kromě vodárenské věže ho tvoří budova strojovny, obytný dům a veliký podzemní vodojem s dvěma komorami, z nichž každá má rozměry 13 x 13 metrů a celkový obsah 12.000 kubíků. Úpravy pak proběhly ještě ve dvacátých letech, kdy elektrický pohon nahradil původní benzínové motory. K vodárně ještě patří čerpací stanice v Braníku, postavená ve stejném stylu od stejného autora. Věžový vodojem zásoboval vodou nejen Vršovice, kterým patřil, ale i Michli, na jejíž území stál, Braník, kde byla přečerpávací stanice a Krč, přes jejíž území vedl přívod vody. Zkrátka přiživili se všichni. Vodárenská věž přestala plnit svou funkci v roce 1975, ale dva obrovské podzemní vodojemy jsou dál v provozu. K pražské vodovodní síti byla vodárna napojena až v roce 1927. Zajímavostí je , že vršovická vodárna jako první v Čechách začala s chlórováním vody.

Haštalská čtvrť

Vždycky jsem si říkal, kde se asi odehrávala dobrodružství Rychlých šípů, Bratrstva kočičí pracky a Vontů? Prý je Jaroslav Foglar ve svých představách umístil do tajemných průchodů, plácků a zakoutí Haštalské čtvrti neboli čtvrti u sv. Haštala. Tenhle kout Starého Města je vůbec zajímavý. Zvláštnost číslo 1 - jako jediný unikl celoplošné asanaci severní části Starého Města - prostě na to nezbyly peníze (Praha naštěstí nebyla tak bohatá jako Vídeň). Zvláštnost číslo 2 - na rozdíl od okolí Staroměstského náměstí a Karlova Mostu tady skoro nenarazíte na turisty. Uličky jsou většinou prázdné a některá místa a domy jsou ošuntělé jak na staropražských fotografiích.  Některá místa Haštalské čtvrti naopak získala nezaměnitelný, až pařížský kolorit.

 

Vilový Motol

Motolská vilová čtvrť (na obrázku přímo pod námi) leží v údolí obklopeném přírodním parkem Košíře-Motol, kde mezi lesy prosvítá jasně zelená barva golfového hřiště. Golf má v Motole dlouhou tradici, golfový klub tady vzniknul v roce 1926 a hrálo se tu, byť i na jiném místě, už ve dvacátých a třicátých letech 20.století. Klub byl také majitelem golfového hřiště v Klánovicích, které bylo zničeno v padesátých letech jako buržoázní přežitek. V roce 1974 bylo otevřeno 9ti jamkové golfové hřiště na dnešním krásném místě u lesoparku, kde se  z terasy klubovny otevírá netradiční pohled na Prahu. Kuriozitou tohoto hřiště jsou letadla, která přistávají bezprostředně nad hlavami hráčů a turistická stezka, která ho přetíná- takže se tu mísí golfisté, letci, turisté a cyklisté.

Stodůlky - Háje

Krásná procházka zapomenutými a neznámými místy s příjemnými přírodními partiemi i několika historickými památkami, kterou můžete zakončit slavnostní večeří, anebo můžete procházku pojmout naopak jako relaxační po dobrém obědě a projít ji v opačném směru, ale bude to trochu do kopce. 

Starý Motol

Motol, dříve též Motoly, je stará zemědělská a sadařská obec, jejíž území využívali zemědělci již v pravěku. Zabírá široké údolí motolského potoka i s přilehlými stráněmi - na slunných jížních byly vinice. Připomíná se již v roce 1146 jako majetek svatojiřských řeholnic. Většinou je ale historie Motola spjata, jak dál uvidíme, s řádem maltézských rytířů. Podél motolského potoka procházela ve středověku významná obchodní cesta, táhnoucí se k brodu přes Vltavu a dále údolím Botiče. Vznik názvu Motol, jak už je pravidlem, má opět několik teorií - podle první byl název odvozen od rozšířeného slovanského mužského jména Motol, podle druhé se jedná o odvozeniny od starého slovanského výrazu pro motýla a podle třetího vysvětlení vzniknul název Motol od slovního kořene mot = bahnitý, kalný což by mohlo souviset se znečištěním motolského potoka. Motol byl vždy jen malou vsí v údolí, což potvrzuje i to, že v době svého připojení k Praze v roce 1922 měl Motol něco přes dvacet domů s 350 obyvateli.

Významnou historickou událostí na území Motola byla poprava vojína Josefa Kudrny v roce 1915. Kudrna byl v době první světové války neprávem obviněn, že se dopustil vzpoury. Vojáci totiž křičeli a nadávali, když jim velitel zakázal rozloučit se před odjezdem na frontu s rodinami, které za nimi přijely, a tak byl Kudrna pro výstrahu popraven.  Jeho manželka zůstala se sedmi dětmi bez jakékoliv podpory a proto se ze zoufalství oběsila. Na připomínku této události vytvořil v roce 1935 legionář Rudolf Březina bronzovou sochu.  Událost se stala na motolském cvičišti, které se nacházelo v areálu dnešní motolské nemocnice a tam dneska pomník najdete.

Staré Stodůlky

Když se dnes řekně Stodůlky, každý si představí jedno z nejrozsáhlejších sídlišťv Praze - Jihozápadní Město. Je pravdou, že sídliště zabírá většinu katastru Stodůlek, ale přesto na rozdíl od Jižního města mělo tohle sídliště štěstí, že historická jádra vsí nebyla zbourána a zůstala tak zachována jako oázy klidu a zeleně uprostřed mohutných panelových bloků. Paneláky však na Staré Stodůlky těsně dorážejí a některé pronikly až na starou náves. Je to veliká škoda, protože ještě v 50.letech se Stodůlky řadily mezi památkově nejcennější vesnice v okolí Prahy. Staré Stodůlky, i když dnes působí značně narušeně, se staly v roce 1995 jednou ze dvou vesnických památkových rezervací v celé Praze. Určitě zaslouženě. Stodůlky mají dávnou historii, první písemní zpráva  o nich je už z roku 1159 - o tom, že patřily podobně jako blízký Motol řádu Johanitů. Potom se majitelé měnili, až v době předbělohorské byly Stodůlky už docela velkou vsí s 20 domy, což ovšem třicetiletá válka hodně změnila a zbylo tady jen 9 sedláků, 1 chalupník a 2 zahradníci. Koncem 19. a začátkem 20. století dochází k rozvoji vilové zástavby a tím pádem ke vzniku nových částí obce - Lužin, Hájů, Kopaniny, Nové Kolonie a Vidoule. Přesto si Stodůlky až do šedesátých let 20. století udržely charakter zemědělské obce. Na začátku 20. století tu  žilo 1132 lidí ve 119 domech, pak začal počet obyvatel strmě narůstat - v roce roce 1930 - 2641 lidí a v roce 1940 - 3661 lidí. Není proto divu, že při vzniku Velké Prahy v roce 1922 obec Stodůlky zažádala o připojení k hlavnímu městu. Byla však odmítnuta - rozloha Prahy by byla připojením dalších obcí na tehdejší dobu neúměrně veliká. Zajímavostí je, že před samotným připojením k Praze v roce 1974 počet obyvatel Stodůlek klesnul (!) na 3050 lidí.

Císařský Mlýn

Mám rád tohle tajuplné, magické místo. I když bylo nedávno celé přestavěno, přesto připomíná pobyt podivínského císaře Rudolfa II., který sem často utíkal před svými vladařskými povinnostmi a často osaměle bloumal po celém prostoru mlýna. Areál středověkého mlýna ze 14.století se pokoušel získat do svého vlastnictvím už jeho otec Maxmilián II., ale podařilo se to až Rudolfovi v roce 1584, kdy pro něj mlýn zakoupili čeští stavové  a poté darovali císaři jako poděkování za to, že přesídlil se svým dvorem do Prahy. Rudolf II. jej nechal přestavět a upravit v manýristickém duchu - vzniknul tak unikátní mystický soubor staveb i zahradní a vodní architektury, jejichž účel se dodnes nepodařilo rozklíčovat.  Nezvykle byl v úpatí svahu umístěn bazén obklopený skálami, na hladině plul altánek s fontánkou. Vše bylo propojeno manýristickou kolonádou s výhledem na Vltavu. U mlýna byla zřízena slavná brusírna darhokamů Dionysia Miseroniho a jeho synů. Atmosféru dílny žánrově mistrně zachytil Karel Škréta, na jehož obraz se můžeme podívat v Národní galerii.

(pro lepší rozlišení fotky rozklikněte)

Chaby

Osada Chaby dnes patří pod Třebonice, ačkoliv na starších mapách Prahy bývá ještě uváděna jako samostatné katastrální území. Společně s Třebonicemi byla také připojena v roce 1974 k Praze. Chaby tvoří jeden obrovský a dva velké statky, tři domy a osamnělý kostelík Krteň se hřbitůvkem na kopci dále od osady. Celek  připomíná krásnou malebnou vesničku kdesi v jižních Čechách. Člověk by ani neuvěřil, že 300 metrů odsud je jeden z největších nákupních areálů v Čechách - Avion Shopping Park Metropole Zličín a Globus. Po pádu komunismu byla celá osada zchátralá a zarostlá a vypadalo to, že už nepřežije. Dnes tu místo zřícenin najdete krásně opravené statky nabízející opravdu lukrativní bydlení.

 

Pás břevnovských usedlostí u potoka Brusnice

Zlatou oblastí břevnovských usedlostí je Radimova ulice, kde potkáme (aspoň zatím) 4 usedlosti - Kajetánku, Malou Kajetánku (kaple ze 17.století a břevnovský mrakodrap s nejasným budoucím osudem), Schleiferku a Petynku (její život visí na vlásku). Mají podobnou historii, ale různou přítomnost.

Dolní Počernice v zimě

Dolní Počernice jsou se svou barvitou přírodou a spoustou památek přitažlivé nejenom v létě, ale i v zimě, kdy mají úplně jiné kouzlo. Krásné je začít s procházkou u přírodní rezervace "V pískovně", která má v zimě tajuplnou, nostalgickou atmosféru, přenášející nás někam do Skotska, s jeho rašeliništi a vřesovišti jako v románu "Pes Baskervilský".

(pro lepší rozlišení obrázek rozklikněte)

Staré Střešovice

Střešovice, nebo jak se také dřív používalo Třešovice, jsou jednou z nejstarších vsí na území Prahy. Vznikly už na úsvitu středověku v 10. nebo 11. století. Skoro celou dobu až do 20. století patřily do majetku blízkého Strahovského kláštera a vytvářily pro něj hospodářské zázemí. Až do konce 18. století byla zástavba Střešovic značně rozptýlena. Na přelomu 18. a 19. století doznává Strahovský klášter velký rozmach, proto přijímá nové zaměstnance a vyčleňuje pro ně pruh půdy pod pískovcovými skalami na severním úbočí střešovického kopce. Noví obyvatelé si tady vystavěly malé domky, které časem narůstaly různými přístavbami a nástavbami a vytvořily tak pitoreskní dělnickou vesničku zvanou Velké Střešovice. Na rozdíl od Malých Střešovic neboli Střešoviček na jižním úbočí.

Z Velkých Střešovic se stalo vlastní jádro obce - dnešní staré Střešovice, které se stále více s přibývajícím obyvatelstvem zahušťují, že i domky se staví na místě zahrádek. Budovy hospodářského charakteru jsou postupně měněny na obytné, pro kolny a chlévy se vylamují prostory v pískovcové skále. Vzniká tak unikátní vysoce zahuštěná zástavba s množstvím uliček a průchodů, kde každý z domků má zcela jiný vzhled a vnitřní členění. Když byly Střešovice v roce 1922 připojeny k Praze jako XVIII. pražská čtvrť, měly Velké i Malé Střešovice dohromady ve 254 domech 3879 obyvatel. V průběhu první republiky vznikají na území Střešovic luxusní vilové čtvrtě Ořechovka a Baterie a celá oblast se stává synonymem bydlení pro vyšší vrstvy. 

Nárožní dům ve Starých Střešovicích má obnaženy kusy původního zdiva

Staré Střešovice ale měly namále. Ke konci osmdesátých let minulého století bylo rozhodnuto celou originálně zachovanou vesničku zbourat a na jejím místě  postavit domy pro diplomaty. Část starých Střešovic byla opravdu  srovnána se zemí, jak můžeme vidět dodnes na prolukách mezi domky. Naštěstí "v hodině dvanácté a pět minut" došlo v roce 1989 ke změně režimu a z demolic sešlo. Původní vlastníci pak mohli své odkoupit zpět. Ale v období 90. let dochází k dalšímu ohrožení staré zástavby tím, že tady začínají vyrůstat nové domy velkých objemů bez ohledu na okolní historickou zástavbu. Vyhlásit Staré Střešovice památkovou zónou se podařilo bohužel až "dávno po hodině dvanácté" v roce 2003, kdy už nezbylo mnoho co chránit. Původní vzhled vesničky, který v nenarušené podobě vydržel do sedmdesátých let, už neuvidíme. Jak dřív Staré Střešovice jako celek vypadaly, nám můžou dneska aspoň trochu naznačit mnohem lépe zachované Střešovičky, i když už i tady se začíná s bouráním. Ale i tak se dá ve Starých Střešovicích objevit několik půvabných zákoutí, o čemž se můžeme dále přesvědčit.

 

Plánek níže doporučí trasu procházky. Začneme u zástavky tram Baterie a pokračujeme ulicí Pod Hradním vodojemem.

Zrekonstruovaná stará chalupa našla své využití jako hospoda U Medvěda Balů, v pozadí nová výstavba nerepektuje výškovou hladinu historické zástavby

U zachovaného a vhodně rekonstruovaného stavení jsou z obou stran proluky po likvidované původní zástavbě

Dominantou Starých Střešovic je secesní dům výše ve svahu

Za domem č.67/59  zabočíme úzkou uličkou vpravo

Úzká ulička se ještě víc zužuje a stává se z ní schodiště...

 ...potom se ostře zalomí a vystoupá do náhorní uličky Pod Bateriemi

...kde jsou nad námi roztodivné domky

Vpravo výstup z křivé spojovací uličky, vlevo nahoru pokračuje zúžené ulice Pod Bateriemi...

...až se z ní stává jen stezka pro pěší

Schody po levé straně vedou do vilové čtvrti Na Bateriích, napravo velká vila ve stylu geometrické secese, která tvoří dominantu Starých Střešovic (viz. obrázek výše)

Staré domky jsou nahrazovány novou, ne vždy do dané lokality padnoucí zástavbou

Stezka s názvem "ulice Pod Bateriemi" pokračuje dál, my ale vyrazíme opačným směrem... 

...do skutečné ulice s původní dlažbou

Dřevěná pavláčka

Ulice pod Baterií se ohne a dovede nás dolů až ke zvoničce, která byla postavena ve stejné době jako kostel sv. Norberta nahoře na střešovickém kopci tj. ke konci 19.století. Chátrající zvonička byla zrekonstruována úsilím Občanského sdružení Staré Střešovice. Naproti zvoničce stával nárožní dům č.51 (na jeho místě dnes novostavba v bleděmodré barvě), v němž se nacházela legendární hospoda "U Zvoničky", původně "U Štrosů". Hospoda nebyla jako obvykle v přízemí, ale muselo se vystoupat po schodech až do prvního patra. Ovšem přes dvůr se hosté dostali, díky terénním rozdílům, na úroveň ulice Pod Bateriemi, kde mohli přímo vyjít. V době těsně před jejím zbouráním v roce 1986, se jednalo o jedinou hospodu v Praze, kde byl tenkrát kulečník. 

  

Nárožní činžovní dům z období první republiky ve mně vždycky evokoval představu domu z Čapkovy povídky "Na Okraji" ze sbírky "Obrázky z domova", kde píše: "Druhý typ (nového osidlování periférie) jsou přivandrovalci, kteří se svým novým domkem vpadnou do staré dědiny na okraji města. Z řádky nízkých starožitných baráčků, až po pupek ponořených v zemi, vyčouhne z čista jasna cihelný hranol trapně nového činžáku; obyčejně tam bydlí pánský krejčí a má svou oficínu, nebo mladý holič, jenž opřen o dveře ve zbytečně čistém plášti vyhlíží marně zákazníka. Mezi těmi starousedlými baráčky a dvoupatrovým vetřelcem je zřejmý konflikt; činžák shlíží s teskným opovržením na ty malé poměry, zatím co ty obstarožní domečky okázale přezírají fórové panstvo, které se chce tady roztahovat."

Tenhle činžáček si zahrál i ve filmu, a sice v "Panoptiku města pražského", kdy v přízemí byl koloniál, kde našli zavražděného kupce.

Popojdeme o kousek dál ulicí Na Hradním Vodojemem... 

... a ocitneme se před malým domkem, kde se pod staženou roletou ukrýval obchůdek, který "hrál" ve stejném dílu "Panoptika města pražského". V tomto koloniálu byl méně schopný kupec, který zavraždil zdatnějšího konkurenta...

Za bývalým obchůdkem odbočíme do Starostřešovické ulice, která nejvíc připomíná atmosféru původních Střešovic a byla i nejmíň přestavěna 

Na větvení ulice zahneme nejdřív doprava

Domek nad naší hlavou byl jeden z domků, kde v letech 1998 - 2003 působil Dobročinný spolek Medáků. Původní spolek Medáků vzniknul už v roce 1912 jako stolní podpůrná společnost ve Střešovicích. Medáci sídlili ve výše zmíněném, dnes zbouraném, kultovním hostinci U Štrosů, později zvaném U růže a nakonec U zvoničky.  Organizovali pochody s hudbou, zábavy a přitom vybírali drobné do talířků a těmito skrovnými prostředky podporovali chudší sousedy. Spolek byl v roce 1998 obnoven skupinou mladých lidí, kteří chtěli obnovit někdejší společenský život ve Starých Střešovicích a přispět k zachování historických hodnot unikátního urbanistického souboru formou alternativních kulturních programů. Spolek obsazuje tři zdevastované domky formou squatu, snaží se je zrekonstruovat, pořádá divadelní představení, koncerty a výtvarné dílny. Zasazuje se o zařazení objektů ve Starých Střešovicích mezi kulturní památky. Od roku 2000 pak vznikají spory s majitelem nelegálně užívaných objektů - Prahou 6. Je rozhodnuto o vypsání výběrového řízení na pronájem těchto tří objektů, z nichž Medáci získávají jeden. Spolek výběrové řízení odmítne respektovat a nadále setrvává ve všech třech objektech s tím, že jeden domek na provozování kulturního programu nestačí. Nastalá situace je ukončena rozhodnutím Městského soudu v Praze a spolek Medáků je v červenci 2003 vystěhován.

Domek má zahradu v nevšedním přírodní rámci obklopenou pískovcovými skalami...

...a kamennou zdí

Od domku se vracíme zpátky na větvení Starostřešovické ulice, kde zabočíme doprava...

...a můžeme obdivovat jeden z domů v původní podobě

Vracíme se zpět Starostřešovickou ulicí...

...až se ocitneme zpátky na malém  náměstíčku...

...kde se můžeme občerstvit v restauraci "U staré cesty"...

...s posezením na útulné zahrádce 

Ve Starých Střešovicích se dodržují tradice

 Takhle vypadaly skoro celé staré Střešovice v době, kdy se uvažovalo o jejich likvidaci

Nad nízkými venkovskými domky vykukuje novorománská věžička kostela sv. Norberta

Za zajímavě rozkročeným domkem č.11/32...

...si ještě odskočíme podívat se do malé úzké slepé uličky...

...zakončené malým dvorkem s domečkem připomínajícím francouzský venkov

A už nás čeká rozloučení se Starými Střešovicemi, ale nezoufejte, příště navážeme v těchto místech další procházkou od Müllerovy vily na Baterie